Mrňouskův příběh aneb jak to všechno začalo

Hned úvodem chci říci, že jsem vlastně nikdy nesnila o tom, že budu podnikat a už vůbec by mě a nikoho, kdo mě znal, ani ve snu nenapadlo, že právě v oboru s dětmi. Nejsem totiž ten typ, co by si v dětství zrovna půjčoval děti ze sousedství. ☺ Jenomže člověk míní a Pánbůh mění…

Po vysoké škole jsem nastoupila do vzdělávací společnosti a nastartovala celkem úspěšnou kariéru. Začínala jsem jako poradce podnikatelů v oblasti financí a při rozjezdu podnikání, a byla u zrodu projektu pro zaměstnávání absolventů škol. Měla jsem slušně našlápnuto, jenomže jak šel čas, i mě plynula doba a začaly ťukat … jak asi tušíte … biologické hodiny. ☺

Již jsem naznačovala, měli jsme s manželem jasno: dovolená, malý domek, zasadit nějakou tu jablůňku na zahradě, jedno dítě a šup zpátky do práce. A tak se opravdu stalo. Po roce a půl mateřské jsem se opět vracela plná elánu do práce. Vyvíjeli jsme vzdělávací programy pro dospělé a školili specialisty i manažery, ale i nezaměstnané a studenty. Školili jsme nejen u nás, ale vyjížděli jsme v rámci projektů i do světa. Práce mě nesmírně bavila, jenomže doma jsme řešili téměř neustále nerudovský problém: „Kam s ním?“ (myslím jako s mrňouskem). Postupně jsem se vypracovala a vedla projektové týmy a posléze i pracovní tým, který se zabýval rozvojem lidských zdrojů, a tak se mi nechtělo snové práce jen tak vzdát. Jenomže najednou tu byla i jiná priorita … rodina! Babičky stejně jako většina těch dnešních, ještě aktivně samy pracovaly. Jesličky, které jsem tenkrát obešla – moc jich vlastně ani na trhu nebylo – mi nevyhovovaly. A tak jsme válčili s manželem téměř ve střídavé péči. Ale nějaký ten rok se to dá vydržet. A když pak Terezka nastoupila do státní školky, kterou jsme pečlivě vybírali, i když jsem výhrady k některým přístupům a procesům měla, byla jsem ráda, že nás vzali, neboť jsem věděla, že existují zaručené i horší …

Jenomže osud se mnou měl jiné plány. A tak si zčista jasna, bez plánů a bez „ťukání“, k nám do rodiny doslova vtrhla jako malá vichřice naše Káča. A začal pěkný fičák. Teprve teď jsme pochopili, že dosud to byla legrace, a že platí okřídlené „jedno dítě – žádné dítě“. Do práce jsem nastupovala tentokráte po roce a nastal ubíjející koloběh: plánování – práce – děti – domácnost – kroužky a nemoci, které plány naprosto hatily… Oběhala jsem své druhé kolečko po různých zařízeních pro děti a padlo jasné rozhodnutí. Když jesle, tak takové, kam já perfekcionista nedůvěřivý budu schopna dát své dítě. Takové, kde se nebudu cítit jako někdo, kdo obtěžuje paní učitelku a dívají se na něj, že odkládá své dítě, kde bude opravdu chutná a přiměřeně zdravá strava, nejen se o ní bude psát, kde se budou mému dítěti věnovat jako individualitě, všestranně ho rozvíjet a přijmout jej i s jeho ALE … a hlavně, kde ho budou mít rádi, kam se bude těšit, a s ním i já. Jenomže takové zařízení tu tenkrát bohužel žádné neexistovalo, tedy alespoň já ho nenašla… Znamenalo to, že si budu muset takové zařízení jednoduše založit. Měla jsem štěstí a osvíceného šéfa a ten mě v začátcích, které byly velmi krušné, všemožně podpořil. A tak se v prosinci 2010 otvíralo maličké zařízení jesličkového typu pro 15 dětí Mrňousek v Ostravě – Třebovicích. Původně do něj měly dávat děti mé kolegyně, ale ty povětšinou nakonec přece jen na rozdíl ode mě přemluvily babičky či využívaly home office. A tak, aby v Mrňouskovi nebyla jenom naše Kačenka, musela jsem s kůží na trh. Zjistila jsem, kolik maminek v podobné situaci vlastně je a zájem o Mrňouska raketově rostl. Brzy proto přibyly jesličky Mrňousek v Ostravě – Hrabůvce.

Začátky byly skutečně sparťanské. Na jednoho by to bylo moc, a tak mě přišla podpořit moje sestřenice a zdravotní sestřička s letitou praxí Lenka. Chodila jsem do práce a vydělané peníze investovala do vybavení jesliček, po nocích papírovala, o víkendech jsme pak s Lenkou i oběma našimi muži malovali, stěhovali, uklízeli, no prostě, co bylo třeba.

Jak děti z Mrňouska odrůstaly a také moje Kačka, začala jsem mít obavy, co bude dál. Do státní školky, kde je téměř třicet dětí a střídají se u nich dvě přetížené paní učitelky, které mají šanci se potkat tak hodinku denně, se mi opravdu nechtělo. Také rodiče na mne začali apelovat, jestli nebudeme mít školku? A protože „kdo se bojí nesmí do lesa“, přihlásila jsem na předškolní pedagogiku na střední škole (ale to už je na samostatný příběh ☺), domluvila se s obvodem na pronájmu nádherného domu v Jubilejní kolonii a vrhnula se do dokazování, že Mrňousek uspěje i mezi mateřskými školami. V roce 2013 se pak sen stal skutečností – a po těžkém boji se sebou samou i s úřady, několika peticích, probděných nocích i smontovaných poličkách z IKEA – tu byla první školka v Ostravě-Hrabůvce. Po ní pak následovala třída mateřské školky v Ostravě – Třebovicích. Mrňouskova rodina se postupně rozrostla ještě o pobočku jesliček v Havířově a Frýdlantu nad Ostravicí. V roce 2015 jsme otevřeli pobočku ve Frýdku-Místku a ve Svinově a do rodiny Mrňousků se připojila také Lucka Ritterová se svým franchisovým Mrňouskem v Prostějově.

Málem bych zapomněla ještě někdo se v onom roce přidal do rodiny Mrňousků. V roce 2015 se totiž ťukání ozvalo ještě jednou … a u nás se zčista jasna objevila malá Petruška. ☺ A tak, jak praví klasik, „odříkaného chleba největší krajíc“. Dnes jsem šťastná máma tří mrňousků, teda již vlastně slečen, a člen rodiny mrňouskových tet a učitelek, a zejména dětí, které prošly Mrňouskem, i jejich rodičů.

Pro ty všechny je tu navždy s láskou Mrňousek a na něj pyšná a hrdá
Vaše Zuzana Běhalová